HLEDEJ

- Úvod
- Články
- Zajímavosti
- Rozhovory
- Firmy
- Vytápění
- Náročnost
- Zákony
- Odkazy
- Soutěže
- Inzerce

Ano (2009) 47 %

Ne, ale chtěl/a bych (1107) 26 %

Ne (1196) 28 %

Móda, krásné ženy, lifestyle

Generální partner LE a dodavatel IT

Castingy a výběry dívek do videí a fotek

Pro vytápění rodinných nebo bytových domů jsou významné tři soustavy: teplovodní soustava s přirozeným nebo nuceným oběhem, kde teplonosnou látkou je voda o teplotě do 110 ˚C, nízkoteplotní teplovodní soustava, která pracuje s teplotou nejvýše 65 ˚C (obvykle jen do 55 ˚C), a teplovzdušná soustava, kde teplonosnou látkou je ohřátý vzduch.

Trendem je nižší teplota
Starší teplovodní soustavy s klasickými kotli mají většinou přirozený oběh média na principu rozdílné hustoty topné a vratné vody. Chladnější voda ve vratném potrubí má vyšší hustotu, což způsobuje přetlak a cirkulaci mezi kotlem a otopnými tělesy. Teplotní spád je zpravidla 90/70 °C. Tyto soustavy se i dnes navrhují pro menší objekty s větším výškovým rozdílem mezi zdrojem tepla a radiátory, například pro rodinné domky nebo menší bytové domy, kde je instalován klasický kotel. Předností soustavy je, že oběh média není závislý na dodávce elektřiny pro čerpadlo, a tak je zajištěn trvalý odběr tepla. Naopak nevýhodou je malý provozní tlak, takže rozvodné potrubí musí mít větší průměr a topná tělesa jsou větší a těžší. V nových domech nebo při rekonstrukci topení se ale stále více používají nízkoteplotní soustavy s teplotními spády 55/45 °C, 45/35 °C nebo 35/25 °C a s nuceným oběhem pomocí oběhového čerpadla. Hlavní výhodou je hospodárný provoz, lepší tepelná pohoda a možnost použít alternativní zdroje tepla.

Zdrojem tepla pro nízkoteplotní topení může být i kotel na klasické palivo, ale podmínkou je, aby teplota vody v otopných tělesech nepřesáhla 65 ˚C, u podlahového a stěnového vytápění nejvýše 55 ˚C. Kotel také musí být odolný proti korozi vlivem kondenzace vlhkosti, neboť zpětná oběhová voda má teplotu kolem 40 °C i nižší. Tyto požadavky nejlépe zajistí nízkoteplotní nebo kondenzační plynový kotel. Aby zdrojem tepla mohl být i klasický teplovodní kotel, musí být vybaven účinnou regulací a doplněn akumulačním zásobníkem teplé vody.

Plynový kotel: Mezistupněm mezi klasickým a kondenzačním plynovým kotlem jsou kotle nízkoteplotní. Mají účinnost přibližně 95 %, zbytek energie unikne částečně pláštěm kotle, částečně komínem se spalinami. Kondenzační kotle využívají i část kondenzačního tepla spalin. Spalováním totiž vzniká také vodní pára, která je odváděna do komína. Pokud se podaří snížit její teplotu pod teplotu rosného bodu ještě v kotli, začne kondenzovat a odevzdá výparné teplo do topné vody. Tak je možno zvýšit výhřevnost zemního plynu až o 11 %. K dalším přednostem patří ekologický provoz a možnost regulace výkonu. Cena pro běžný rodinný domek je asi 30–70 tisíc korun.

Elektrický kotel: Zdrojem tepla je elektrické vedení 3x 220 V nebo 3x 380 V, takže není potřeba komín. Instalaci a provoz ale musí schválit příslušný elektrorozvodný závod – podmínkou je dostatečná kapacita sítě v místě. Teplonosnou látku kotel ohřívá buď přímo, nebo prostřednictvím akumulačního vodního výměníku, případně smíšeným způsobem. U teplovzdušného vytápění nebo při instalaci alternativních zdrojů slouží zpravidla jako druhý nebo záložní zdroj. Účinnost mají až 99 %. Ty nejmenší o výkonu asi 4 kW stojí přibližně 10 tisíc korun, větší o výkonu do 60 kW jsou úměrně dražší.

Kotel na pevné palivo: Pro nízkoteplotní soustavu jsou nejvhodnější zplyňovací kotle na dřevo a kombinované kotle dřevo-elektřina. Teplota vratné vody by u těchto kotlů neměla klesnout pod 65 °C, takže základní podmínkou použití pro nízkoteplotní soustavu je vložení akumulačního zásobníku teplé vody s regulací. Předností je nižší pořizovací cena vzhledem k výkonu a (zatím) levnější palivo. Kotle o výkonu 18–30 kW stojí přibližně 30–50 tisíc korun.

Olejový kotel: Palivem je lehký topný olej. Olejové kotle mají podobné nároky na prostor a umístění jako kotle plynové, snadno se obsluhují i regulují. Důvodem menšího rozšíření u nás je (alespoň prozatím) konkurence zemního plynu a nutnost mít ještě nádrže na palivo. Použitím kondenzace lze také výhřevnost topného oleje zvýšit až o 6 %. Mají dobrou regulaci výkonu, ale pro nízkoteplotní soustavu se doporučuje zařadit ještě akumulační zásobník.

Zelenou mají alternativní zdroje
Významným a výhodným zdrojem tepla pro nízkoteplotní soustavy jsou tepelná čerpadla a sluneční kolektory. Obvykle se instalují v kombinaci s nízkoteplotním kotlem nebo s klimatizační jednotkou s rekuperací tepla.

Tepelné čerpadlo: Odebírá teplo z nízkopotencionálního přírodního zdroje, přečerpává je na vyšší teplotní hladinu a dodává do soustavy. Přírodním zdrojem je země, povrchová a spodní voda a vzduch. Podle toho, odkud čerpadlo teplo bere a kam je předává, rozlišujeme systémy voda-voda, země-voda, vzduch-voda a vzduch-vzduch. Ke své činnosti ale potřebuje určité množství elektrické energie.

Hlavním parametrem čerpadla je topný výkon, příkon a topný faktor. Topný výkon se rovná rozdílu energie odebrané ze zdroje a příkonu energie, nezbytné pro chod čerpadla. Příkonem čerpadla je příkon kompresoru a oběhových čerpadel. Topný faktor je podíl topného výkonu a příkonu – čím je vyšší, tím je tepelné čerpadlo efektivnější (jeho průměrná hodnota je přibližně 3,5). Tepelné čerpadlo je ideálním nízkoteplotním zdrojem, neboť teplota na výstupu je nejvýše 55–65 °C. Používá se pro podlahové nebo stěnové vytápění, či pro soustavy s velkoplošnými radiátory. Investice do pořízení čerpadla země/voda pro běžný rodinný dům je přibližně 250 tisíc korun.

Solární kolektor: Sluneční záření můžeme přeměnit na teplo pomocí solárních systémů. Základní částí je kolektor, který zachycuje tepelnou energii slunečních paprsků a ohřívá teplonosné médium v kolektorovém okruhu. Médium ohřívá vodu přímo v otopných tělesech nebo v akumulačním zásobníku teplé vody.

V našich podmínkách slouží sluneční kolektor především jako doplněk hlavního zdroje tepla (kotle nebo tepelného čerpadla) a pro ohřev teplé a užitkové vody – zde může nahradit 50 až 80 % roční spotřeby tepelné energie. Systém bývá dimenzován a regulován tak, aby měl nejvyšší výkon v chladném období a naopak v létě mohl "přebytečnou" energii využít například pro ohřev bazénu. V případě nedostatečného výkonu kolektoru se zapíná hlavní zdroj tepla. Systém pro ohřev teplé užitkové vody a přitápění běžného rodinného domu stojí asi 80–100 tisíc Kč.

Kolik stojí sluneční teplo Solární systém pro ohřev teplé užitkové vody a přitápění bžného rodinného domu stojí přibližně 10 - 100 tisíc Kč. Cena kolektoru tvoří zhruba jednu třetinu z celkových nákladů, další třetina připadá na akumulační výměník tepla, drobné díly a regulaci, třetinu je nutno kalkulovat na instalaci. Firmy nabízejí levnější svépomocné stavebnice pro technicky zdratné zákazníky. Stojí asi 60 tisíc Kč i méně. U náročnějších systémů ale tato výhoda neplatí. Montážní firmy totiž nekupují veškeré díly soustavy s 5% DPH, zatímco soukromá osoba většinou s 19% DHP. Průměrná návratnost investice je přibližně 10-15 let. Životnost soustavy je ovšem až 30 let, takže dalších 15-20 let topíme a ohříváme vodu jen za údržbu.

Rekuperátor tepla: Klimatizační jednotka s rekuperací dokáže využít teplo ze vzduchu odcházejícího při větrání ven z interiéru, a to s účinností 30–80 %. Nejvýkonnější rekuperátory ohřívají vodu v teplovodním výměníku nebo přímo v topných tělesech. V nízkoteplotní otopné soustavě jsou často zapojeny s tepelným čerpadlem vzduch-voda, kterému dodávají předehřátý vzduch, a tím zvyšují jeho výkon. Když se do soustavy připojí ještě solární kolektor, stoupne celková účinnost na více než 90 %. Podmínkou je kvalitní regulace na všech úrovních.

Zdroje tepla pro nízkoteplotní soustavu je možné různým způsobem kombinovat, což zvýší jejich účinnost. Nejčastěji se kombinují dva zdroje (bivalentní systém) – například kotel plus jeden alternativní zdroj (solární kolektor, tepelné čerpadlo), ale výjimkou nejsou kombinace tří zdrojů (trivalentní systém) – například kotel, solární kolektor a tepelné čerpadlo.

Kotle mohou být po doplnění kompatibilních regulačních modulů dokonce provozovány na více topných okruzích, takže například konvenční podlahové vytápění se spádem 40/30° je možno kombinovat s klasickou teplovodní soustavou se spádem 70/55°, aniž je potřeba speciální akumulační nádrž.

Kombinovat je možné i otopná tělesa, ale nejsou vhodné kombinace těles s rozdílnými parametry obsahu a tepelné setrvačnosti. Při rekonstrukci topení se uplatní především kombinace těles teplovodního centrálního vytápění s podlahovým vytápěním nebo s lokálními topidly.

Teplo předávají otopná tělesa
K vytápění místností slouží otopná tělesa, připojená na zdroj tepla trubkovými rozvody s armaturami. Otopná tělesa lze v zásadě rozdělit podle převažujícího způsobu předávání tepla do místnosti na konvekční – teplo předávají především prostřednictvím proudění vzduchu (konvekcí) – a na sálavé otopné plochy – teplo předávají zejména vyzařováním (sáláním). Podle konstrukce jsou tělesa článková, desková (velkoplošná) nebo trubková. Při teplovzdušném vytápění proudí teplý vzduch z teplovzdušné jednotky. Pro nízkoteplotní soustavu s nuceným oběhem se používají buď velkoplošná desková tělesa z tvarovaného ocelového či hliníkového plechu, nebo podlahové, stěnové a výjimečně i stropní sálavé plochy (neboli podlahové či stěnové vytápění).

Podlahové a stěnové vytápění
Podlahové nebo stěnové vytápění může být teplovodní (médiem je teplá voda proudící v trubkách) nebo elektrické (médiem je elektřina proudící v topných kabelech). Teplota topné vody v podlahovém nebo stěnovém vytápění je nejvýše 55 °C, takže základní podmínkou je nízkoteplotní zdroj tepla nebo kombinace klasického zdroje s akumulací teplé vody v zásobníku. Trubky pro rozvod topného média jsou uloženy do betonového lože pod podlahovou krytinu či na stěny pod omítku – tzv. mokrý proces. Betonový záliv spolu s vrstvou tepelné izolace a s těžší podlahovou krytinou (zpravidla dlažbou) navýší skladbu podlahy o několik centimetrů. Při rekonstrukcích to může být problém, a to jak z hlediska světlé výšky místností, tak i statické únosnosti stropů. Proto je zde vhodnější suchý proces, kdy se rozvody sestaví z prefabrikátů a usadí do montážních profilů.

Stěnové topení se montuje především na vnitřní stěnu obvodové zdi nebo zdi přilehlé k terénu. Princip je podobný jako u topení podlahového a také cena je srovnatelná. Avšak zatímco pro podlahu předepisuje hygienická norma maximální teplotu v kuchyni jen 27 °C, v obytných prostorách 29 °C a v koupelně až 33 °C, stěna může být teplá až 35 °C.

Při elektrickém vytápění se pod podlahovou krytinu (plovoucí podlahu nebo dlažbu) instalují topné kabely, rohože či fólie, a to buď uložením do betonové mazaniny (akumulační vytápění), nebo přímo pod podlahu (přímotopné vytápění). Hlavní výhodou podlahového nebo stěnového vytápění je úspora energie a větší tepelná pohoda, nevýhodou je delší tepelná setrvačnost a obtížnější regulace. Při plánování je ale třeba si ujasnit, zda tak bude vytápěn celý objekt, nebo se použije v kombinaci s jinými otopnými tělesy, případně se budou temperovat jen podlahy v některých místnostech (například v koupelně). Optimální je systém, kdy 60 % tepelné ztráty kryje podlahové vytápění a 40 % klasická otopná tělesa. Elektrické podlahové vytápění se často používá pod dlažbu při rekonstrukci starých podlah.

Zdroj: www.bydleni.lidovky.cz